Jak mi začalo záležet na naší planetě

29. března 2017 v 15:50 | Tereza Matoušová |  Články o světě kolem nás,...
V dětství byly Dny Země jenom speciální dny, kdy jsem se mohla ulít ze školy a uklízení nepořádku po celém městě mi toho opravdu moc neříkalo. Co víc, lidé, kteří byli zarytí zelenomilci mi připadali trošku zvláštní.
Změna se asi začala dít, když jsem nastoupila na školu do Prahy. Kamarádka mě přemluvila, abych se přidala do školního kroužku s podezřelým názvem "Coalition Green" a já se asi trochu bála, že tam ze mě udělají jakéhosi ekoteroristu, ale byla to kamarádka, a tak jsem šla. Naší největší, a snad i jedinou akcí byl právě Den Země, takže mnohem přínosnější bylo asi to, že všude ve škole byly různé zbarvené odpadkové koše na tříděný odpad.
O životní prostředí a o to, jak vlastně naše planeta dopadne, jsem se začala zajímat až po nástupu na vysokou školu. Možná to bylo zaměřením školy, možná jsem vždycky měla předpoklady se o podobné věci zajímat. Najednou jsem začala vnímat náznaky kolem sebe. Články v National Geographic o vysychání vodních zásob v Americe, o vymírání živočišných druhů, o znečištění oceánů takovém, že je z toho člověku do pláče. O tom, že spousta lidí plýtvá zbytečně více, než skutečně potřebují - jídla, papíru, zkrátka všeho.
Začalo mne to trápit a sama teď čím dál častěji přemýšlím o svém chování. Postupně jsem si uvědomila, jak je skvělé, že hodně své dopravy obstarávám autobusem či MHD, případně pěšky a když už jedu autem, tak tam většinou nejsem sama. Přemýšlím i o tom, kolik vyplýtvám pitné vody a jak toto množství snížit. Věděli jste, že k výrobě 1kg bavlny je potřeba 20 000 litrů vody? A že k výrobě jednoho trička je potřeba 1kg bavlny?


Už hodněkrát mne rozmrzela videa a fotografie nešťastných zvířat zamotaných do starých sítí a provazů, igelitových obalů a se spoustou z těchto nestravitelných věcí v žaludku. Někdy, když sleduji ubíhající cestu z okna auta nebo autobusu, tak se nestačím divit, když co chvíli zahlédnu zahozenou plastovou lahev, plechovku nebo jiný obal. Vedle toho, že plasty se budou v přírodě rozkládat tisíce let mne udivuje i to, že někomu nevadí zkrátka vyhodit odpadky jen tak.
Důvod, proč o tom přemýšlím je ten, že mám to štěstí, že jsem se narodila do blahobytu, který je mnoha lidem na planetě odepřen. Žiji v krásné zemi, kde máme zatím dostatek jídla i vody a postupně jsem si uvědomila, že přeci nemusím být žádný eko-blázen, abych neviděla své děti žít ve světě války o pitnou vodu a čerstvý, neznečištěný vzduch.
Stačí mi malé kroky, třeba nebýt líná a místo jednoho pytle s odpadky vyhodit zvlášť pytel s plasty. Také nerada vyhazuji papíry. Když už něco špatně vytisknu, tak to raději zrecykluji tím, že alespoň popíši druhou stranu, staré oblečení nevyhodím, ale zrecykluji, daruji. Kratší vzdálenosti raději ujít pěšky nebo jet autobusem, přemýšlet o tom, co nakupuji a jestli to opravdu sním/vypiji. Nedávno jsem do dřezu vylévala asi tři různá mléka. Vyplynulo z toho pro mne především ponaučení, že je zbytečné si podobné věci kupovat, nebo je načínat, pokud si nejsem jistá, že je spotřebuji.


Problém je zkrátka ten, že se jednou, a to chtě nechtě, budeme muset potýkat s nedostatkem určitých neobnovitelných surovin, horkem a zřejmě i nedostatkem vody nebo jídla. Vedle toho bych chtěla vyzdvihnout i zdravotní hrozbu, kterou je superbakterie odolná vůči všem druhům antibiotik. Taková jistě vznikne, protože se denně stýkám s lidmi, kteří antibiotika nedobírají, nerecyklují a nebo se zkrátka neléčí doma a šíří své nemoci mezi ostatní.
Pro nás je to dost možná vzdálená budoucnost, desítky, možná i stovka let. Spousta z nás se toho ale dožije, a když ne my, tak naše děti nebo vnoučata. V mnoha ohledech vidím naději v tom, že věda postupuje stále dopředu a vyvíjí se nové způsoby, jak získávat pitnou vodu, šetřit prostorem, atd.
Vlastně ani neříkám, že všechny změny způsobil člověk, možná je to přirozený rytmus naší planety a my lidé jsme jen součástí koloběhu, kdy nastane éra jednoho druhu, který po tisících let zase téměř a nebo úplně vyhyne.

A tak jsem se vlastně začala zajímat o naší planetu a ačkoliv stále nepatřím mezi ty největší ekology, tak věřím, že i malá změna může znamenat hodně, když se postupně zapojíme všichni.

Tereza Matoušová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014