Podepsat či nepodepsat?

14. prosince 2015 v 19:33 | Tereza Matoušová |  Zamyšlení
Internet je plny článku a příběhů o uprchlících, ale žádný z nich asi není tak skutečný jako příběhy, které se objevuji na stránce Humans of New York.



Humans of New York (HONY) je projekt, který fotografiemi a texty přibližuje životní příběhy obyčejných lidi, které autor stránky potkal třeba na ulici, nebo letěl na druhy konec světa, aby mohl sdílet i další, mnohdy smutné, ale i šťastné příběhy a díky nim získat třeba i finance na podporu těch, kteří je potřebují.

Dnes jsem na HONY narazila na příběh, který mne svým způsobem dostal.

Aya pochází z Iráku odkud její rodinu vyhnala válka do Sýrie, a jak asi tušíte, ze Sýrie ji vyhnala válka do Turecka. Jako jedna z mnoha požádala o azyl v USA, který byl vsak zamítnut a fotograf z HONY se rozhodl, že toto rozhodnuti není spravedlivé a sepsal tak petici, kterou do teď podepsalo 150 000 lidi. Podle nich by se Aya mela stát Američankou.

Aya začíná své vypraveni o tom, když ji byli dva a byla vážně nemocná. Tehdy téměř neměla šanci na přežití, ale nakonec ji zachránil americky lékař v Jordánsko. V jejích sedmi letech nastala v Iráku válka a protože se jejich dum nacházel poblíž Saddámova sídla, bylo celkem běžné, ze jejich sousedství ničily padající bomby.

"Moje matka mi říkala: 'Bude to velice hlasité, ale nic špatného se nám nestane. Budeme to všichni společně.' (...) V kreslených pohádkách vždycky vyhraje dobro, tak jsem si myslela, ze bylo všechno v pořádku a nic zlého se nám nemohlo stát. Pak jsem jednoho dne slyšela obrovskou ránu a viděla ze bomba zničila dům mé nejlepší kamarádky. Běžela jsem se podívat, zda je v pořádku a viděla jsem ji na zemi. Nemela nohy a křičela a já doteď slyším ten zvuk. Odtáhli mě pryč, ale viděla jsem to."

Po smrti své kamarádky se Aya rozhodla změnit svět. Začala se učit anglicky, dokonce mluvila s americkými vojáky jen aby se něco naučila a jednoho dne mohla říct všem, aby zastavili tu hroznou válku. Cele to ale skončilo, když jí bylo dvanáct let a na ulici před nimi vybouchla bomba.

"Vyběhla jsem z auta, protože jsem si myslela, ze ty lidi mohu zachránit, ale na ulici ležely ruce a hlavy. Všichni byli mrtvi. Bylo to jako v hororu. Bylo to jako Titanic, ale dělo se to doopravdy a na ulici."

"Náš dum v Bagdadu se nacházel poblíž vojenského střediska a vojenští velitele jej chtěli pro sebe. Poslali tři muže do našeho domu, aby nám oznámili, ze se máme vystehovat. Když můj otec odmítl, poslali nám obálku s kulkami uvnitř. Můj otec v té době pracoval jako ochranka v knihovně. Vojáci přišli do knihovny a zavraždili jeho spolupracovníka - mysleli si, že to byl můj otec. Můj otec se začal opravdu bát. Řekl nám, ze si máme sbalit a okamžitě opustíme Irák. Byla noc. Nechtěla jsem odejit. Nechtěla jsem opustit svůj pokoj, školu nebo kamarády. Ani jsem se s nimi nemohla rozloučit. Nikdo nevěděl, že odcházíme. (...) Můj otec mi řekl, ze budeme žít na lepším miste. Té noci jsme odešli do Sýrie."

Příběh této mladé ženy je na HONY teprve ve své polovině, ale už nyní je dle mého názoru protkaný jednou hrůzou za druhou. Hrůzou, kterou si prochází miliony lidí na CELÉM světě. Je to hrůza války, taková, kterou zažívali i ti co žili před 80 lety a jejich generaci tím byla hrozivě zasažená. Ale opravdu jsme se poučili? Někde daleko, ale i blízko od nás umírají lidé a my se nemůžeme rozhodnout co je správně a co ne, protože to nevíme.

Příběh Ayy mne zaujal především tím, že se už ve svých deseti letech rozhodla změnit svět a že na to opravdu sebrala odvahu a sílu a začala na tom pracovat. Bohužel to nedopadlo dobře a my můžeme pouze hádat, co by se stalo, kdyby tahle mladá žena dostala azyl v USA? Třeba by opravdu změnila svět, kdybychom všichni mohli slyšet její hlas.

Žijeme v nádherném světě, který nám umožňuje být každý jiný a především být. Život na naší planetě je zázrak a já občas doufám, že jednou přijde den, kdy si všichni lidé uvědomí, že hranice je jenom čára na papíře, která sice odděluje dvě odlišné kultury, ale vzduchu, vodě a vlastně celé Zemi je to jedno. Všichni dýcháme ten stejný vzduch, žijeme pod stejným Sluncem, jsme ve stejném vesmíru a pokud tady vydržíme ještě pár miliard let (určitě ne), tohle Slunce nás potom všechny zničí a nebude hledět na to, zda jste věřící, nebo zda žijete v Evropě či v Africe. Zkrátka to tak bude. Příroda si nevybírá a pokud se nespojíme, abychom dokázali svůj odkaz poslat dál, pak asi jako druh vymřeme a s námi odejdou i všechny naše znalosti a to nejúžasnější ze všeho - život ve vesmíru, který tak bez jediné stopy zmizí a už se nikdy nebude opakovat. I když, tohle už je jiný příběh.


Tereza Matoušová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Van Vendy Van Vendy | Web | 22. prosince 2015 v 20:59 | Reagovat

Miliony lidí bohužel nedostanou šanci ani změnit své životy, natož změnit svět. My žijeme naštěstí ve světě, který je prost války. To neznamená, že válku nezažil, zažil jich v historii dost a v tom minulém století dvě strašlivé. Ale připadá mi, že evropští lidé dnešního věku se snad cítí proviněni za to, že žijí v míru. Opravdu je to tak strašná vina? Co třeba fakt, že na tom míru se docela zapracovalo? Nejen tím, že se zničený svět znovu postavil (ono po válce to bylo rozbombardované, rozstřílené a poničené i tady, ty obrázky, které možná vidíš na serverech, byly úplně stejné jako v pětačtyřicátém zde). Ale také tím, že se pracovalo na mírových dohodách, mezi společenskými systémy. A že tu bylo naschýleno na třetí světovou, tu atomovou, je fakt, že k ní nedošlo, je zčásti náhoda a zčásti štěstí.
Pomoci všem, kdo na tomto světě trpí a jsou v nouzi, opravdu nelze, není to v lidských silách. Ale je v lidských silách tlačit na vlády, aby něco v tomto udělaly. Jen nevím, jestli je v lidských silách tlačit na Merkelovou, aby řekla stop, protože ta ženská je šíleně sebevražedná, horší však je, že tu sebevraždu plánuje pro celé Německo a přidané okolí.
Přemýšlet nad světem a mít soucit s trpícími, ano, to nás dělá lidmi. Ale taky to neznamená, že budeme zaslepeně přijímat každého, kdo řekne, že utíká před válkou,. Říct se totiž dá ledaccos, zvlášť v dnešním světě.
Mimochodem, viděla jsem krátké video, kde se konala obřízka malé, asi osmileté holčičky a je to opravdu zážitek, který se vryje ostře do paměti. Tuhle kulturu tady vážně nechci. Je nemorální, nenormální a zvrhlá.

2 Van Vendy Van Vendy | Web | 22. prosince 2015 v 21:05 | Reagovat

P.S. ještě chci říct, díky za komentář, který jsi mi zanechala u článku, ale škoda, že ses trochu nerozepsala, s tím názorem, jak jinak to vidí většina lidí. Zaujalo mě, jak dobře víš, jak to vidí většina lidí a chtěla bych tě tímto vyzvat- můžeš mi napsat o tomhle fenoménu trochu víc? A čemu říkáš většina lidí? 80%? 60%?  Většina lidí z tvé třídy nebo z vaší rodiny? On to je docela široký pojem, většina lidí, já osobně bych si netroufla tvrdit, že vím, co si myslí asi 8 milionů lidí z této země. A už vůbec bych to neodhadovala ze statistických údajů, které vycházejí na ČT zprávách, tam se totiž lže, jako když Rudé právo kdysi tisklo.
Takže, jestli tě můžu poprosit o konkrétnější vyjádření a pokud možno vlastní názor, můžeš ke mně k poslednímu nebo předposlednímu článku, jsi vítaná.
Ale jestli ta jedna krátká nicneříkající větička měla být jenom jako spamerská poznámka k tomu, abych navštívila tvůj blog, tak mi dovol, abych se vyjádřila sama za sebe, že je to docela hnus. A to platí pro všechny spamery, kteří mi přistáli na blogu, naštěstí jich však je málo.

3 Terka Terka | Web | 22. prosince 2015 v 22:06 | Reagovat

[2]:  Jak jsem jiz napsala na tvuj blog, promin jestli se te delka meho komentare dotkla :) Je to dost komplikovana vec, ale snad ten novy bude stacit :)

4 Terka Terka | Web | 22. prosince 2015 v 22:13 | Reagovat

[1]:  Nemyslim si, ze pocit ze zivota v miru je pocit viny, ale spise pocit vdeku tem, kteri nam jej kdysi zajistili. Predevsim jsem timto clankem chtela dosahnout toho, aby si z nej lide vzali to, ze bychom meli byt vdecni za to co mame a ze bychom se meli snazit si to zachovat. Takze diky, ze ty jsi si z nej urcite neco vzala. :-)

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 23. prosince 2015 v 22:51 | Reagovat

[3]:Díky za dodatečný komentář, sdělný a zajímavý. Opravdu jsem považovala tu jednu větičku za spamerský koment, jaké čas od času přistávají na blogu a v souvislosti s tím článkem mě to docela nahněvalo. Naštěstí šlo tedy o omyl. 8-)

[4]: Souhlasím s tím, že žijeme v této době a dostatečném blahobytu i díky těm, kteří v minulosti umírali za to, abychom žili v důstojném světě (který sice není idylický ani tady, ale oproti zbytku světa nebo válečným či zchudlým oblastem je na tom vážně dobře a k záviděníhodný). Spíš mi připadá, že jsou lidi, kteří mají pocit, že fakt, že se máme lépe než v jiných částech světa, je něco trestuhodného, hříšného a že bychom měli za to nějakým způsobem zaplatit, odčinit tu vinu, že si žijeme dobře, zatímco jiní třeba umírají hlady nebo umírají ve válkách. (Viz Merkelová, evropská hvězda číslo jedna)
A v zájmu toho se rozhodli ten zbytek světa spasit tím, že je všechny do té blahobytné Evropy dostanou a poskytnou jim - co? Práci? Sociální dávky? Jiný způsob živoření? A původní obyvatelstvo co? Bude se statečně dělit a chudnout a chudnout, až budem jednou celá jedna chudá a zbídačelá Evropa? Pak budou mít ti, co mají dnes pocit viny, pocit, že je všechno v pořádku?
Eh, řečnické otázky, na to není odpovědi.
Já nejsem proti tomu, někomu pomoci, i když jsem momentálně v situaci, kdy bych sama pomoc potřebovala - ale to, co se děje, mi připadá zničující. Ne možnýá dnes, ne příští rok, ale za pět, za deset nebo patnáct let, což není tak dlouho, může být Evropa opravdu k nepoznání.

Samozřejmě mám úctu ke každé bytosti, která chce něco dokázat změnit k lepšímu. Obdivuji kurdské dívky, které zůstávají ve svých domovech a bojují za svou svobodu, zatímco mladí muži z podobných zemích migrují do Německa a své rodiny nechávají doma. Fandím ženám, které se snaží dostat do zákazu třeba onu dívčí obřízku, a vůbec zlepšit postavení ženy v tomto režimu. A přestože část z tohoto náboženství je zajímavá a dokonce inspirativní (třeba rodinné vztahy), je to náboženství zároveň tak omezující a svazující, že je nepřijatelné (viz vraždy ze cti, kamenování, polévání kyselinou, stínání, bičování a již zmíněné dívčí obřízky).
Ta dívka, o které píšeš, musela mít opravdu příšerné zážitky. Vidět  někoho na vlastní oči zemřít, ještě k tomu člověka, kterého známe, ke které máme vztah a ještě k tomu takovým způsobem, musí zanechat opravdové jizvy na srdci. Navíc, nebyla ani není jediná, která byla svědkem podobného zvěrstva.
A právě tohle zvěrstvo nechci ve své domovině. Samozřejmě je nechci ani v tamějších zemích, ale žel košile je vždycky bližší než kabát a tak tento režim a náboženskou ideologii zde nechci. I když vím, že můj nesouhlas není podstatný. :-?  8-)

6 Anidea Anidea | E-mail | Web | 25. prosince 2015 v 20:50 | Reagovat

Samozřejmě, že obyčejní lidé na Blízkém Východě nesmírně trpí. Bohužel, jak je vidět na případě Ayi, se do Evropy nedostanou. K nám proudí davy těch, kteří mají plné kapsy peněz a modernější mobily, než kdokoli, koho znám osobně. Ty mobily mají na spojení mezi sebou, aby koordinovali svůj postup a dodávali si odvahu fotkami uřezaných hlav evropských novinářů a křesťanů. Často přemýšlím nad mobilními tarify, které jim používání internetu v Evropě umožňují.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014