Zapomenuté klíče

2. dubna 2014 v 6:33 | Tereza Matoušová |  fejetony
Klíče si občas zapomene přeci každý. Člověk pak může mlátit třeba hlavou o dveře, ale nic nezmůže, dokud nepřijede pomoc.


"Máte klíče?" ptali se nás ráno rodiče.
"Jo."
"Jasně," odpověděli jsme s bráškou skoro dvojhlasně. Samozřejmě, že je mám. Ptají se na to každé ráno. Už ani nepřemýšlím nad odpovědí. Mám je u sebe vždycky.
Že nemám klíče, jsem zjistila až ve škole. Včera odpoledne jsem byla fotit. Dala jsem si je do kapsy od bundy. A dneska ráno bylo venku tak hezky! Rozhodla jsem se nechat bundu doma. Ale co? Mám bratra, ten říkal, že je má, tak si nemusím dělat starosti.

Přišlo odpoledne a my dva, sourozenci, se celí natěšení, řítíme od autobusu. Mám však takový zvláštní pocit. Mladší bráška jde vesele a bezstarostně vedle mě. Ještě, aby ne. Škola skončila a on se těší domů. Když přicházime k domovu, ptám se mezi řečí: "Máš klíče?"
Inu, můj zvláštní pocit se v tu chvíli stává skutečností: "Ne."
"Fakt?"
"Nemám," kouká na mě jako na blázna. Proč se ptám dvakrát, když mi jednou řekl, že ne?
"Tak to máme asi problém. Já je také nemám."
Podíval se na mne naprosto nedůvěřivým výrazem. Občas si z něj dělám srandu a po minutě ty klíče vytáhnu. Tentokrát to však není žádná legrace.
"Haha, tak už je vyndej," nutí mne po pár minutách dohadování se přede dveřmi.
"Já je fakt nemám. Co budeme dělat? Druhý brácha je v divadle, ten se vrátí kdo ví kdy."
"Dělej, odemkni," neztrácí bráška víru.
"Nedělám si srandu, ty je taky nemáš? Vždycky je přeci máš a ráno jsi říkal, že je máš..."
"Nemám."
Napadá mne jediné kloudné řešení. "Zavoláme rodičům." Na chvíli se mi zdá, že mi sourozenec věří a souhlasně přikyvuje. "Máš mobil?" ptám se i když znám už dopředu odpověď.
"Nemám," odpoví. Samozřejmě. Co je to za "blbej" den? Prohnalo se mi hlavou. Ráno jsem svůj telefon položila na neurčitě místo v domě a spěchajíc na autobus jsem odešla se slovy: "Dneska ho potřebovat nebudu, tak je to jedno."
Samozřejmě toho teď odpoledne dost litovala. Klíče jsou v bundě, dva metry od nás, za zamčenými dveřmi a mobily někde. Bratr se vrátí asi s rodiči a rodiče se vrátí... Doufejme, že co nejdříve. Nemůžeme jim ani zavolat, co se nám stalo. Ta situace mi připadá vtipná. Vtipná nebo k pláči, ono je to jedno. Já si vybrala tu zábavnější možnost, čímž jen vzrostla bratrova nedůvěra.
"Ty ty klíče máš!"
"Nemám."
"Tak proč se směješ?"
"Protože mi to připadá vtipný."
"Terezoooo, tak mi ukaž tašku."
"Fajn, a ty mi ukaž tu tvojí." Já neztrácím víru, že on ty klíče má a pouze zkouší, jak daleko to umím dotáhnout. No dobře, budeme tu sedět do večera, jestli mi ty klíče nedá. On si asi myslí to samé. Po prohledání školního batohu zjišťuji, že budeme venku opravdu až do večera.
"Ještě jsem neskončil," stěžuje si bratr, když mu beru svůj batoh.
"V týhle kapse nejsou."
"Ale já se tam chci podívat."
"Ne, ta je na svačinu, tam nejsou."
"A proč se tam nemůžu podívat."
"Protože je to holčičí taška."
"No a?" pokračuje v hledání. Batoh mu beru a rázně si stojím za svým.
"Fajn, jestli mi teď neřekneš pravdu, tak na dveře hodím kámen."
Nedává mi to logiku, ale budiž. "Nemám," opakuji jak papoušek.
"Terezo, řekni mi hned pravdu!"
"Opravdu je nemám! Jsou v bundě a bunda je v baráku. Ty je taky opravdu nemáš?"
"Ne. Ukaž mi kapsy."
Ukazuji kapsy. Klíče nikde. "Řekni mi pravdu!"
Beru si pár úlomků cihel a mířím na ulici. Jestli mám čekat venku, alespoň se nějak zabavím. Zvu ho, aby šel se mnou a dodávám: "Řikám ti pravdu, že ty klíče nemám. Tak co chceš slyšet? Jo, mám je? To ale potom pravda nebude!"
Za dveřmi v obýváku je náš pes. Kouká na nás, vrtí ocáskem a "směje se" od ucha k uchu.
"Dej nám klíče, Rozárko, dej nám klíče," zkouší brácha. Pes dál vrtí ocáskem a olizuje sklo. Nic naplat, jorkšíři dveře odemykat neumí.
Na ulici si kreslíme. Začne to pár nápisy a kočkou, potom kreslíme zvířecí mutanty a vrcholem je Shuttle, robotické rameno, Měsíc a mimozemšťan. Stihneme si zajít do restaurace a dokonce se také chvíli učíme. Brácha uznal, že naše situace je opravdu docela vtipná. Navíc se z toho vyklubalo docela příjemné odpoledne a když je tak hezky, tak nám ten čerstvý vzduch může jenom prospět.
Těsně před příjezdem rodičů (po pár hodinách) si bratr zkouší vyplnit zadání nějakých matematických úloh a prosí mne o tužku. Podávám mu jí a přitom se ptám: "Proč si nevyndáš z tašky svůj penál?"

"Zapomněl jsem ho doma," odpoví mi s úsměvem.

Tereza Matoušová
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anne-inconnue anne-inconnue | E-mail | Web | 2. dubna 2014 v 15:41 | Reagovat

Jako bych an podobný téma nepsala včera :-D Jenže já jsem prostě roztržitá tak nějak permanentně, tak už jsou na to všichni zvyklí. Jen babička šílí :-D

2 Sugr Sugr | Web | 3. dubna 2014 v 19:42 | Reagovat

Terezko všechno zlý je k něčemu dobrý! Aspoň jste byli s bráchou celé odpoledne na čerstvém vzduchu a dokonce se venku i učili! :-D  :-D

3 mylovestories mylovestories | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 23:06 | Reagovat

Ja kľúče zabúdam jedna radosť. Bránu už som sa naučila preliezť, a raz som liezla dnu cez bratove zázračne otvorené okno. Tak isto si zabúdam telefón, peňaženku, knihy, . . . A potupne priznávam, že raz som išla do školy v hrubých ponožkách na spanie- upletených od prababky! :D

4 barca-cechakova barca-cechakova | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 15:49 | Reagovat

Já bych nikdy nemohla klíče zapomenout, jednou jsem je zapomněla a začala jsem brečet ze strachu :D , že jsem je ztratila.

5 yuripovidky yuripovidky | Web | 5. dubna 2014 v 16:48 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

6 Terka Terka | Web | 5. dubna 2014 v 17:54 | Reagovat

[1]: Nápodobně, nejhorší je to však s věcmi do školy, bohužel. :-x :-D

[2]: To je pravda! :-D Učit se venku bylo mnohem lepší a zábavnější a myslím, že bráchovi to také prospělo. Minimálně to bylo výborně utužování sourozeneckých vztahů. :-D

7 Terka Terka | Web | 5. dubna 2014 v 17:57 | Reagovat

[3]: To je skvělé, máš co vyprávět. :D U mě je to občas podobně. Horší než klíče jsou snad už jenom průkazy a kartičky - občanka, na oběd, do knihovny, kreditka, na autobus, studentská průkazka... :-D

[4]: To je hrozné, takový šok! :-( :-D

8 diary-two-blondes diary-two-blondes | 5. dubna 2014 v 18:19 | Reagovat

Pekný článok ja som kľúče nikdy nezabudla ani nestratila na štastie :D

9 mylovestories mylovestories | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 22:06 | Reagovat

[7]: Áno, to poznám tiež :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014