Setkání na Kriváni - fotočlánek

21. prosince 2013 v 20:08 | Tereza Matoušová |  Na cestách
Bylo to jakési šílené nutkání, po vyšlápnutí menšího kopce a cesty na Štrbské pleso, jsem zkrátka chtěla všechno završit výšlapem na tuto krásnou horu o výšce 2494 metrů.




S batohem na zádech jsem vyrazila přesně ve 12:00 a po chvíli nejistoty, kterým směrem se vydat, jsem konečně našla napůl smytou značku na kameni, která byla navíc na druhé straně a tak jsem ji docela přehlídla. Pak již mne ukazatele zavedly na prudce stoupající cestu.


Mám za sebou asi sto metrů stoupání a jsem ráda, že se nevidím. V duchu si nadávám za ten šílený nápad. Ale vzdát to nechci, jak střídavě přecházím z lesa na mýtinu, postupně nacházím svůj rytmus a pokračuji po klikatící se cestě. Protože nikdy vlastně nevidím kam vede, táhne mne to dál a dál a já mám za sebou brzy pořádný kus cesty. Vidět je to hlavně na krajinu pode mnou, která se teď pořádně zmenšila.


Do uší mi hrají Queen a lidé, které potkávám, jdou vždy dolů a jsou opravdu vysmátí, což mne pokaždé povzbuzuje, abych pokračovala dál. Dostávám se do míst, kde kdysi býval les, ale zničila jej vichřice. Všude kolem jsou mrtvé pahýly stromových kmenů, z nichž proti modré obloze trčí ježaté větve. Není to příjemný pohled. Kdesi v dáli přede mnou se tyčí Kriváň. Snažím se si namluvit, že už je mnohem blíže, než když jsem ji viděla odspoda, ačkoliv to tak vůbec nevypadá.
Ocitám se na kamenité cestě a pokračuji dál. Ačkoliv jsou rozcestí občas hůře označena, nikdy nezabloudím. Prostě si pokaždé vyberu tu horší cestu.



Kolem mne roste stále více horských borovic, až nakonec tvoří celý "les." Potkávám větší skupinu lidí, kteří se zastavili uprostřed cesty a hovoří spolu anglicky. Chvíli uvažuji o tom, jestli má být tohle konec cesty. Ovšem, že ne. Pokračuji dál a s údivem hledím na skálu v dálce přede mnou. Tak tohle je skutečná Kriváň.



Sedám si v nejhezčí části cesty. Kolem mne jsou v přírodě roztroušené kameny a roste kvítí. Mám výhled na hory do všech stran. Jsou za mnou zhruba dvě hodiny cesty. Modré značky mne dovedou až na kamenitou "cestu" a tak statečně pokračuji dál. Dojdu až k tabuli, která značí jakési rozcestí. Tady už se hromadí desítky lidí, nutno dodat, že většina z nich už míří dolů a já konečně jasně rozeznávám jejich obrysy na hřebeni hory. Vyndavám sluchátka z uší a připravuji se na poslední a nejnáročnější část cesty. Strmé stoupání po kamenité stezce.



Pokračuji a snažím se uhybat lidem jdoucích naproti mně. Je tady vůbec ještě někdo, kdo jde nahoru? Značky jsem ztratila a tak mi nezbývá, než jít tudy, kudy šli předtím oni a brzy se opět ocitám na správné "cestě." Navzdory tomu jsem se ale několikrát tak trošku ztratila v hromadách sutin a nevím kudy kam. Uvažuji nad tím, že bych se teď možná měla vrátit a zbytečně neriskovat. Při pohledu na zpáteční cestu tento nápad ale zavrhuji.



Čím jste výše, tím jsou lidé přátelštější. Většina z nich je milá a nápamocná. Nejednou se zastavuji, abych s někým prohodila pár slov, sem tam mi někdo pomůže nebo se na mne povzbudivě usměje a řekne, že už to mám jen kousek. Jeden pán, který míří zpět, mi říká, že už by se mnou neměnil a že bych si měla pospíšit, než se setmí. Říkám si, proč už by se mnou neměnil? Je to přeci super!



Jiný pán z Brna mi dělá hezkou fotku a varuje mne, abych byla opatrná. Tvrdí, že prý se to "dá," ale je to náročné a on měl co dělat. Opět uvažuji nad tím, jestli to může být ještě horší. Samozřejmě, že ano, je to přeci závěr cesty. Lezu vzhůru z posledních sil ušetřených na tuto chvíli. Když pouštím jednoho pána s dcerkou, podává mi ruku a pomáhá mi nahoru.


Myšlenka na dosažení cíle mne žene vpřed. Náhle zjišťuji, že před sebou mám posledních dvacet metrů. Na této "cílové rovince" jsem opět tak trošku uhnula z cesty a po pravé ruce mám parádní výhled na sráz pode mnou, zatímco na levé straně o trošku níže, se nachází modrá značka.



A jsem tady. Mám fantastický výhled na hřebeny hor kolem sebe a jezera. Místo, odkud jsem předtím vycházela teď vypadá jako rovina zalitá bílým světlem.


Tohle na horách miluji. Ten pocit, když vylezete nahoru a najednou vám nic nebrání ve výhledu. Vypadá to, jako kdyby člověku ležel celý svět na dlani. A pak také to, že jste dokázali překonat něco, co je tady už miliony let. Něco prastarého a nehybného, obrovského, nádherného. Hory jsou jako živý tvor, živel, kterému když se zachce, prostě vás zničí. Ale chováte-li k němu patřičnou úctu, nechá se překonat a pustí vás dál. Konečně si plně uvědomuji, jak jsem celý den riskovala, když jsem šla sama. Samozřejmě, že mi to docházelo už ráno, ale mám zkrátka tu smůlu, že se v mém okolí nenašel žádný takový nadšenec jako já.



Cesta mi zabrala čtyři hodiny. To znamená, že jsou čtyři odpoledne a já jsem jedním z posledních návštěvníků, kteří dnes na Křiváň dorazili. Dávám se do řeči s mladým párem. Mluvíme anglicky a domlouvám se s nimi, že se na cestu zpět připojím k nim. Představují se mi jako Lulu a Maty a jsou z Maďarska. Studují vysokou školu a v Tatrách jsou na svatební cestě. No páni, to jsem to trefila!




Oba dva jsou moc milí a Lulu mi pokaždé překládá, když si povídají něco maďarsky. Už jsem docela unavená a při pohledu na vzdalující se vrchol už konečně chápu toho pána z odpoledne. Také už bych neměnila. Lulu mi ukazuje, kde cestou zabloudili a ona prý už nakonec nechtěla ani pokračovat, protože to prý bylo hrozné. Při pohledu na strmý úsek s ní celkem souhlasím.


Cestou zpět se na chvíli zastavujeme a sledujeme do ruda obarvenou oblohu a nádhernou Kriváň nad námi. Slunce pomalu, vlastně rychle, zapadá. Lulu si sundavá tenisky a bere si sandály. Přijde mi to šílené, ale ona to tak chce, že prý je má radši. Už po pár metrech klopýtá. Samozřejmě si odřela malíček a teď docela dost krvácí. Maty se to snaží zastavit a já mu podávám kapesníčky. Maty říká, že můžu pokračovat sama, aby mne nezdržovali. Také bych nejradši šla, ale je mi hloupé je tu teď nechávat a utéct a tak se rozhoduji, že zůstanu.



A tak po dalším zdržení pokračujeme dál. Lulu má pořád sandály, ale tentokrát už je zkrášlila ponožkami. S úsměvem prohlašuje, že teď je to výjimečná situace a tak si to snad může dovolit. Bavíme se a překládáme nejrůznější slovíčka. Ti dva mi vypráví o tom, jak je těžké najít si práci v jejich oboru a když navrhuji, aby šli tedy do zahraničí, oba dva to odmítají. Prý kvůli jazyku a také proto, že zkrátka nechtějí odejít z Maďarska. Tak si říkám, jestli to nebudou vlastenci.
Pomalu se stmívá a Lulu mi nadšeně vypráví, že by chtěla vidět jistého horského živočicha. Já se zase těším, že potkáme třeba medvěda. Jsme vysmátí a veselí, stejně jako všichni ti lidé, které jsem potkávala během cesty nahoru.




Maty nám také udělal úžasnou fotku. Společně jsme ji nazvali: holky na cestě tmavým lesem. Zapomněl si sundat krytku z foťáku, ale v té tmě by to bylo stejně jedno.

Čekají se mnou na parkovišti. Ti dva mlsají čokoládu a volají domů, zatímco já se snažím dovolat svým rodičům, aby pro mne přijeli. Domů se vracím s nádherným pocitem až někdy v půl desáté večer. Naši přátelé jsou z mé cesty nadšení a jak se zdá, příště už konečně budu mít s kým lézt. :-)

Tereza Matoušová
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Joelly Joelly | Web | 21. prosince 2013 v 21:18 | Reagovat

Až ve dvanáct, to jsi se vrátila až za tmy, ne?! :-D Byla jsem na Kriváni s taťkou a vycházeli jsme v 5:15. A cesta dolů byla mnohem horší! Never more :-D Tam  už mě nikdy nikdo nedostane :-)

2 Das Das | Web | 22. prosince 2013 v 9:56 | Reagovat

Jé, tam bych se tak ráda podívala! Miluju hory!I když cesta byla určitě náročná, tak to muselo stát za to, už jen soudě podle fotografií. :)Obdivuji Tě, že jsi vyrazila sama, já bych se bála,  že se ztratím jako se mi většinou stává, když vyrazím sama (a jen se psem) do neznáma. :D
Je zajímavé kolik příjemných lidí takhle  člověk potká.. a pak mi tvrďte, že všichni lidi jsou protivní a zlí.. není to pravda, spíše narážím na ty milé, co se se mnou dají do řeči jen tak.. :)

3 Fotografka Ká Fotografka Ká | Web | 23. prosince 2013 v 12:42 | Reagovat

Krásný :)

4 Amálka Amálka | Web | 15. srpna 2015 v 16:44 | Reagovat

Páni, opravdu nádherné fotky! Tam bych se taky jednou ráda podívala :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014