Češi a Václav Havel

18. prosince 2013 v 20:10 | Tereza Matoušová |  Zamyšlení
Dnes jsou to dva roky ode dne, kdy zemřel Václav Havel. Ještě teď mám v živé paměti, jaká nálada tenkrát v Česku panovala. Lidé ve všech městech zapálili tisíce svíček a scházeli se, aby v tichosti uctili památku tohoto muže. Čas jakoby se na chvíli zastavil.


Nyní již nehoří tisíce svíček v každém městě, ale najde se takoví, kteří si jako poctu Václavu Havlovi, vyhrnou kalhoty a vyjdou do ulic. Tento nápad se mi zalíbil stejně, jako ručníkový den a tak jsem dnes od rána chodila s vyhrnutými nohavicemi a setkávala se s pobavenými pohledy, ale i takovými, kteří pochopili, co se tím snažím vyjádřit.
Z mé strany se jedná o poctu člověku. Když byl Václav Havel prezidentem, já jsem byla ještě malá a moc mi na tom nezáleželo. Možná právě díky tomu jej dnes neberu jako politika, ale jako člověka. Osobnost v naší kultuře výjimečnou a přínosnou. Umělce, snílka, idealistu, kterým byl. Jeho myšlenky povzbuzovaly všechny okolo a získal si úctu zahraničních politiků. Navzdory všemu bojoval a nikdy neztrácel naději, až mu nakonec tento věčný boj podlomil zdraví.

obrázek z digitalnikino.cz

Když se řekne Václav Havel, představím si červené srdce. Co vlastně znamená? Pro mne je symbolem jakéhosi malého a krásného světa. Vyzařuje z něj jakési přátelské teplo, jemnost a zároveň snad troška humoru, naděje, soudržnosti a také pochopení, které dnes lidem tolik chybí. Možná je v něm ukrytý přesně takový svět, který by si Václav Havel přál. Kdo ne? Za to, že za něj bojoval, ačkoliv se povětšinou setkával jen s nepochopením, jej obdivuji.
Je mi líto, že existují lidé, kteří jej znevažují natolik, že nad tím zůstává rozum stít. Občas si přečtu názor dospělého člověka a je mi z toho do pláče. Od přirovnání k nacistům po slova sprostá, která se snad dají očekávat ve slovníku dnešní mládeže, ale jejich babiček a dědů? Copak si neuvědomují, že i on byl člověkem? Že měl city, stejné sny a ideály, jako dnes máme my?
Díky tomu nám, společně s lidmi jemu blízkými, zajistili svobodu. Kdo to ale správně pochopil? Kdo si uvědomil pravý význam tohoto slova? Ne nadarmo se říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného.
Tento citát mi řekli, když jsem byla malá a já nad tím nikdy nepřemýšlela. Teď si ale uvědomuji, že se v něm skrývá pravý smysl svobody a možná i demokracie. My se nacházíme pouze v její iluzi. Nazvala bych ji "šokem z volnosti," neboť si všichni myslíme, že všechno můžeme a nikdy nám v tom nemůže zabránit. Bažíme se v pocitu svobody tak, jako se hladový vrhne na trochu jídla. Nebylo by na tom nic špatného, kdybychom nekřičeli jeden na druhého. Ale my křičíme, hádáme se, zkrátka si nerozumíme.
Nejlépe je to vidět na výsledcích voleb. Kdyby byl náš národ jednotný, nerozdělily by se hlasy mezi tolik stran, které nyní budou moct rozhodovat o našem osudu. A nerozhodnou vůbec nic, protože se nedohodnou. Tak to půjde dál a dál, dokud se nedostaneme do stádia, kdy konečně pochopíme, že je potřeba, se konečně na něčem shodnout.
Tehdy si možná konečně uvědomíme pravý smysl svobody. Můžeme si dělat a říkat co chceme, ale musíme to dělat tak, abychom tím neublížili ostatním. Mluvím-li o něčem, co se netýká nejen mne, musím myslet na to, že tu nejsem sama. Ve věcech, které se týkají naší země a národa je třeba spolupracovat tak, jako spolupracoval náš zlatý hokejový tým. V tu chvíli zažijeme ten pravý pocit sounáležitosti a pochopení. Věřím, že tehdy konečně najdeme to, k čemu jsme byli namířeni.
Nebo si opravdu myslíte, že snem Václava Havla bylo to, co se děje nyní?
Václav Havel určitě tehdy neprohlásil: "Takhle vypadá vaše svoboda a demokracie." Neřekl, zda to bude jednoduché nebo ne, ale otevřel nám svět plný možností a vybídl nás, abychom se do něj nebáli vkročit. A my jsme to zkusili. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že nám ukázal cestu, kterou bychom měli jít a nechal nás, abychom se po ní vydali. Je teď na nás, abychom se s tím velkým světem srovnali. Dokážeme to?


S Václavem Havlem jsme neztratili jen politika, ale také umělce, člověka, snílka, buditele. Vážím si jej za to, že nám ukázal cestu, za jeho moudrost a duši snílka. Jsem pyšná na to, že jsem si dnes vyhrnula nohavice u kalhot a připomněla si tak jeden nezvratný fakt. Kdo jsem a kde žiji. Kdo jsem já a lidé kolem mne. My, Češi.

Tereza Matoušová

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 20:47 | Reagovat

Krása! Jsem ráda, že čtu něco takového, protože v poslední době vidím jen samé negativní reakce v souvislosti s jeho jménem. A nerozumím tomu a nelíbí se mi to! Vždyť to byl člověk, úplně obyčejnej člověk, co trpěl, co dokázal spoustu věcí, co chyboval, samozřejmě, něco se z těch chyb táhne dodnes, ale v porovnání s tím, co udělal pozitivního a co pozitivního měl v sobě? Taky jsem byla malá a neměla z ničeho rozum, ale jsem vychovaná tak, abych si vážila toho, co je na lidech dobrý. A věřím, že na něm toho bylo dobrýho tolik, jako není dohromady na všech vrcholných politicích tady teď!

2 Terka Terka | 18. prosince 2013 v 21:00 | Reagovat

[1]: I já jsem ráda, že teď také něco takového čtu v komentářích. :-)

3 Natas Natas | Web | 19. prosince 2013 v 11:43 | Reagovat

Nescházela jsem se a ani nezapalovala svíčky, ovšem pamatuju si záběry kamer na průvod a zvolenou hudbu, která to vše podkreslovala. Řekla jsem si jediné, že to, co do teď bylo, je ničím ve srovnání s tím, co teprve přijde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014