Stojí pár měsíců života za miliony korun?

19. dubna 2013 v 18:12 | Tereza Matoušová |  Zamyšlení
Má vůbec cenu platit miliony za léčbu člověka o němž víme, že mu to prodlouží život "jen" o několik měsíců? To je otázka, kterou se v poslední době zabývá celý svět. Je ale vůbec možné něco takového určit?



Nahlížíme-li na problém z úhlu obyčejného člověka, připadá nám taková otázka naprosto absurdní. Pro většinu z nás je hodnota našich vlastních životů, nebo našich blízkých, nevyčíslitelná. Ceníme si toho, že mohou být s námi, a částky, které platí pojišťovna za jejich léčbu, nám ve srovnání s každou vteřinou jejich života, připadají bezvýznamné.
Z ekonomického hlediska se nad tím ale někdo pozastavil. Představte si těžce nemocného člověka. Můžete mu poskytnout nákladnou léčbu, díky níž se jeho život možná zkvalitní a hlavně prodlouží. Ale pouze o půl roku. A potom? Kdosi se zeptal, má-li to vůbec cenu.
Lidský život v České republice má podle Světové zdravotnické organizace hodnotu asi milion korun ročně. Tolik by se vyplatilo pojišťovně zaplatit za vaši léčbu. Přesto se některým potřebné peníze ani nedostanou a jsou odkázáni na pomoc svého okolí nebo charity. Jiní se dočkají i několikanásobné částky. Jsou to například lidé se vzácnými onemocněními.
Proč se jednomu pomoci dostane a druhému ne? Kdy by mohla nastat ta chvíle, v níž by mohla pojišťovna říct: "Dejte mu léky proti bolesti, ale už žádnou léčbu."? Kdy pro ni a pro stát ztrácí jeden lidský život hodnotu? Kdy ji ztrácí pro člověka samého?
Připomíná mi to kóma. Na lůžko je upoután už rok a bez přístrojů nedokáže žít. Mám před sebou těžké rozhodnutí. Pokračovat, nebo to ukončit? Uvažuji o tom, má-li jeho život ještě cenu. A hluboko v mysli mi vrtá červ: Co když...
Protože nikdy nevíme, zda nemůže dojít k "zázračnému uzdravení". Co když se příštího rána probere? A co když ne, protože jsem mu tu možnost neposkytla? Budu dál za něj platit ze svého? Probere se? Za rok, za dva, nikdy? Má to pro mne a pro něj cenu?
Stejné je to s léčbou jakéhokoliv onemocnění. Nikdy nemůžeme tušit, zda ten člověk místo půl roku nebude žít díky léčbě (a většinou především vlastní silné vůli) například deset let. Mluvme o deseti letech kvalitního života, kdy není nikterak závislý na přístrojích ani cizí pomoci.
Znám člověka, kterému lékaři diagnostikovali vážné onemocnění. Dali mu půl roku a řekli mu, aby na to zkusil zapomenout. Nezapomněl sice úplně, ale už jsou to desítky let. Nebyla to jen pomoc lékařů, ale i jeho vlastní silná vůle v tom boji pokračovat a zvítězit. Dnes je mu pětaosmdesát.

Co když ale pojišťovna dojde k názoru, že léčba člověka přesahuje jeho vlastní hodnotu a odmítne mu pomoct? Co když tím připraví o život někoho, kdo se mohl uzdravit?
Co myslíte vy?

Témata k diskuzi:
  1. Jaká je ekonomická hodnota života?
  2. A jakou částku by jste dali za život svůj nebo svých blízkých? Má pro Vás vyčíslitelnou hodnotu?
  3. V jakém stádiu nemoci už podle Vás nemá léčba cenu?
  4. Kdy život ztrácí hodnotu pro člověka samého?
  5. Měla by se lišit léčba starších lidí a dětí? Jak?
  6. Co by jste poradili ministerstvu zdravotnictví, které chce stanovit, kdy má léčba ještě cenu?
    Tereza Matoušová


    Na toto téma vyšel mj. článek v dnešní (19.4.2013) MF DNES
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Stojí půl roku života za miliony korun?

Ovšem, ano
Nedokáži to posoudit
Jak kdy
Ne

Komentáře

1 Pandora Pandora | Web | 19. dubna 2013 v 18:31 | Reagovat

Krásný článek a opravdu téma k zamyšlení.
Pro mě má život mých blízkých nevyčíslitelnou cenu, a jestli stojí půl roku života za miliony korun? Pokud ten dotyčný člověk trpí , nemůže nic dělat, je v bezvědomí a připoután na přístroje, tak si myslím, že ne - tam nahoře mu bude líp.

2 Terka Terka | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 18:40 | Reagovat

[1]: První příspěvek v diskuzi. :-) Vidím to tak nějak podobně, ale zůstává pravdou, že kdybych se v té situaci ocitla, asi bych dlouho uvažovala, co když to bude zítra lepší? Samozřejmě, že například po roce v bezvědomí už je ta šance opravdu mizivá...

3 Monica :) Monica :) | Web | 19. dubna 2013 v 18:54 | Reagovat

Tenhle článek mě velice zaujal.
Každý bychom si měli vážit života.
Bolí to ztratit někoho blézkeho.
Vím jaké to je ztratit otce. :/

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 19. dubna 2013 v 19:02 | Reagovat

Myslím, že obyčejné zlegalizování etuanázie by některé případy vyřešilo.

5 Riwelleth Riwelleth | Web | 19. dubna 2013 v 19:13 | Reagovat

J8 to teda beru podle sebe, a v tom případě, aniž bych se moc zamýšlela, bych se pokusila o všechno, co by mohlo pomoci.
Na druhou stranu je, ale pravda, že člověk by měl mít možnost říct dost, já už nechci být závislý mrzák, raději volím smrt.
Je to strašně komplikované téma, a že asi neexistuje správná odpověď.

6 Terka Terka | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 19:29 | Reagovat

[4]:  Vyřešilo by to možná skoro celý problém. Hodně lidí je ale bohužel proti.

7 Kateřina Kateřina | 19. dubna 2013 v 19:31 | Reagovat

Pracujiv nemocnici na Geriatrické klinice (staří lidé) a denně vidím, jak pacienti trpí a jak je léky a infuze umněle udržují při životě... Z pohledu lékaře je ale těžké určit ten okamžik, kdy už je ta chvíle, kdy by se léky neměly podávat. Z pohledu zdravotních pojišťoven, je to troufalé posuzovat, protože to jsou úřednici a ve všem vidí jen penize... S eutanazií je to stejné, kdo posoudí to, jestli je čas někomu vzít život, protože trpí a kdo toho člověka pak zabije? Není to napomáhání k sebevraždě?
Podle mě je řešení, aby se o nemocné lidi starala rodina doma, pokud to jde a nehala své příbuzného umřít přirozeně bez léků. Vždyť smrt je součástí života a není selhaní medicíny, jak si dnešní společnost myslí...
Terko, zajímavý a zamyšleníhodný článek...

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 19:40 | Reagovat

Beru to z pozice starého člověka. Pokud bych byla nevyléčitelně nemocná, odkázáná ve všem na druhého, trpěla, myslím, že by bylo lepší maximálně dávat léky proti bolesti, ale jinak by bylo nejen pro mne, ale i pro mé blízké vysvobozením, kdybych ,,odešl." Zažila jsem to u dvou lidí, tu bezmoc, odkázanost na druhé, přitom vědomí jasné. Jedna z nich si přála už odejít, jen nechtěla umřít v nemocnici. Nakonec, když odmítala jíst, nemohla ani už pít, stejně ji odvezli ještě s poznámkou, že je dehydrovaná, dají jí infuzi. Za dva dny do rána zemřela, bez bolestí ve spánku. Vím, jak její dcery trpěly, když viděly jak se jí nechce žít. Přemlouvala jsem ji, hlídala ve dne i v noci, když dcery musely do práce nebo byly nemocné. Bylo jí 81, bylo mi jí líto.  Bylo to náročné jak pro ni, tak pro všechny okolo. Trvalo to 3 měsíce,  rakovina pak už šla rychle. Co tedy říci, posuďte sami.

9 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 19. dubna 2013 v 19:50 | Reagovat

[7]: Kdo posoudí, jestli je čas někomu vzít život? No přeci ten člověk sám, vždyť eutanázie je o tom, že se rozhodne to ukončit a lékař tomu přání vyhoví. To není o tom, že by někoho zabili z cizího rozhodnutí.

10 Taychi Taychi | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 20:12 | Reagovat

Jak tu někdo říkal, viděla bych řešení v eutanazii. Přiměl mě k tomu dokument o siru Pratchettovi, který trpí Alzhaimrem a i když je opravdu těžké loučit se s někým blízkých, pořád má člověk právo si vybrat, jak chce skončit... Pokud chce svůj život ukončit dříve, než ze s génia stane člověk odkázaný na pomoc ostatních, co se nezvedne z postele, tak ať...

11 Kateřina Kateřina | 19. dubna 2013 v 21:19 | Reagovat

Eutanazie je také o tom, aby lékař nebo psycholog rozhodl o tom, že je to čistě pacientovo přání, že neni psychicky narušený, není pod vlivem léků atd. Což je těžké posoudit u člověka, ktery je těžce nemocný a nechce žít...A navíc je eutanazie tak moc zneužitelná... Nejsem zasadně proti, ale ani nejsem pro... Kdyby na to byla lehká odpově, nebyla by eutanazie legalni jen ve dvou státech...

12 pavel pavel | Web | 19. dubna 2013 v 23:29 | Reagovat

Na to je těžká odpověď, ale kdo chce zemřít, měli by mu to umožnit.

13 laxa64 laxa64 | E-mail | 20. dubna 2013 v 0:58 | Reagovat

Právě nedávno byl na internetu článek, že doktoři komunikovali s člověkem, který je několik let v kómatu. Jsou i zdokumentované případy, kdy se z něj lidé probrali po desítkách let. Rozhodnout o ukončení podpory životních funkcí takových lidí je opravdu těžké.
Na druhou stranu, když někdo trpí bolestmi a je opravdu jasné, že déle než rok nepřežije, nemá smysl jeho trápení prodlužovat kvůli nějakým pseudohumanistickým názorům lidí, které nic nebolí a nemají ani k onomu člověku žádný vztah. Peníze které se tak ušetří, mohou pomoci člověku, kterému naopak léčba opravdu vrátí plnohodnotný a důstojný život.
A pro ty co říkají jak je pro ně vzácná každá vteřina jejich blízkých: „Zamyslete se opravdu vážně a seriozně, kolik vteřin s nimi trávíte a kolik by jste nejraději trávili někde daleko od nich. A nemyslím tím o děti!“

14 JonášII. JonášII. | E-mail | 17. listopadu 2013 v 21:55 | Reagovat

[4]:Chápu, je to těžké rozhodování a nechtěl bych být v kůži toho, kdo o něčem takovém rozhoduje. Ale na druhé straně bych se moc bál, že by se eutanázie dala zneužít. Mirek-JonášII.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014