kapitola 1. - Úkol | >kapitola 2.< |

2. Jeskyně

Ernian seděl na hřbetě bílé klisny, Svan, která mu byla přidělena jako jeden z nejlepších koní ve stáji. Všichni ostatní mladíci již vyjeli za svými úkoly, jen on byl ještě na dvoře a netrpělivě čekal na lorda Waltera.

Muž v hnědém kabátu se vyřítil ze stájových vrat a svého koně zastavil těsně vedle Ernianovy klisny.

"Omlouvám se za to zpoždění, měl jsem... něco na práci." Ernian se tvářil mrzutě. "Jedeme synu," položil mu Walter ruku na rameno.

"Ty víš, kde toho člověka najdeme?"

"Ale no tak, synu. Snad mi nechceš říct, že to místo neznáš."

"Já celý život strávil s mečem v ruce, nejznámější dům ve městě je pro mě krčma u cvičiště," zabručel Ernian.

"Tak tam opravdu nebude," odsekl Walter a opustil krokem zámecké hradby.

V křivých ulicích města se každý den tlačily tisíce lidí, kteří zde nakupovali. Když však spatřili rytíře, jeden po druhém se rozestupovali a uvolňovali mu cestu.

"Tfuj," odplivl si Walter, když vjeli do špinavé temné ulice. Za rohem se ozýval hlasitý křik a smích opilých mužů a žen. Nejznámější dům stál na samotném konci ulice, byl tichý a natřený na bílo.

Přede dveřmi stál chlapík s černýma kalhotama a krátkou košilí. Vlasy měl uhlově černé, stejně jako oči.

"Sir Walter?" zeptal se muž, když jezdi zastavili.

"To jsem já. A tohle je můj syn Ernian."

"Hm," chlapík si je prohlížel. Mohlo mu být kolem dvaceti. Odkudsi se náhle vynořila žena, vedoucí vraníka s bílou hvězdou. Předala jej černovlasému muži a s pohledem upřeným na Erniana odešla.

"Jmenuji se Otero," řekl mladík, když opustili ulice města. "Narodil jsem se v horách a rozumím drakům. Nemohu se dočkat, až se tam znova podívám." Neočekával odpověď, pobídl koně a vydal se cvalem po kvetoucí louce. K poledni se k zemi snesl horký vzduch. Koním lítala pěna od huby, a stinné místo bylo v nedohlednu.

Až po další hodině jízdy se na obzoru konečně objevil růžový ostrůvek jabloní. Umoření dlouhou jízdou k němu koně došli se sklopenými hlavami a téměř okamžitě se svalili do jemné trávy. Po chvíli již postávali u jezírka uprostřed ostrova a s hlasitým mlaskáním se napájeli osvěžující vodou.

Ernian měl na klíně rozloženou podrobnou mapu Tarunu a pokoušel se odhadnout cestou, kterou by mohli jet. Po chvíli mu však spadla hlava na stranu a usnul tvrdým spánkem.

"Jablko?" zeptal se Walter a podal Oterovi šťavnatý červený plod.

Otero si jej mlčky vzal a zakousl se. "Takže vás král vysílá najít bájné stvoření?" zeptal se s plnými ústy.

"Věří, že s ním uspějeme ve válce proti Odeonu."

"To je zvláštní. Podle pověstí totiž Dargonika roznáší mír a spravedlnost, ne válku."

"To je již Brutova věc. Já mu toho psa přivedu, on ať si s ním dál dělá co chce."

Otero se rozesmál. "Nevěřím, že tě ze dne na den přestane zajímat. Jakmile jednou spatříš Dargonika, budeš jej hledat až do konce života."

"Jednou na něj zapomenu, vždycky jsem zapomněl," ukončil Walter rozhovor a mlčky se opřel o kmen stromu. Po chvíli i on usnul, a Otero zůstal na stráži.

Ernian se s trhnutím probudil. Již se začalo stmívat a na obzoru se objevil bledý měsíc. Otero mu podal kus sušeného masa s chlebem a vodu. "Pospěš si, nesmíme ztrácet čas," řekl a jal se sedlat koně.

Walter do sebe také ládoval večeří a spokojeně se přitom usmíval. Po chvíli se zvedl a vyhoupl se do sedla svého koně. Ernian jej tiše následoval a vykročili z poklidného ostrůvku do usínající louky.

Jak naslouchal dusotu kopyt a pravidelnému koňskému dechu, Ernian znova málem usnul. Zaklonil hlavu dozadu a pohlédl na noční oblohu. Ubývající měsíc si klidně plul oblohou a tichým hlasem rozmlouval s hvězdami, jež noc co noc ukazovaly cestu poutníkům.

Ozvalo se hlasité zasvištění větru a měsíc na krátkou chvíli zmizel.

"Drak!" vykřikl Ernian.

Letěl poměrně nízko, snad se sám snažil, aby se dal tak snadno spatřit. "Následujme jej," řekl po chvíli pozorování Otero. "Možná, že máme štěstí, a drak nám ukáže cestu k doposud nenalezenému hnízdu."

"Ale my máme hledat Dargonika," namítl Ernian.

"Můžeme snad krátce odbočit. Pokud opravdu nalezneme hnízdo, odměna nás jistě nemine."

"A nebo smrt," odsekl trpce Ernian.

I v té tmě bylo snadné rozeznat, jak se v tu chvíli Otero zatvářil. Na rozdíl od těch dvou si nechtěl nechat ujít odměnu. Draci byli přeci jen skuteční, u Dargonika o tom až příliš pochyboval.

Začalo se rozednívat a drak se ztratil s nočními mraky. Otero ještě chvíli pobízel koně stejným směrem, kterým doposud jeli. Nakonec i on zapochyboval, zda se mu to vše jen nezdálo. Omluvně se podíval na Erniana.

"Drak nás stočil mírně jižním směrem. Můžeme se vrátit a nebo pokračovat dál."

"Jak řeknete vy, pane," odpověděl mu s úšklebkem Ernian.

"Pokračujme tudy, zkrátíme si tím cestu," rozhodl Otero.

"Potřeboval bych se trochu protáhnout," řekl výmluvně Ernian a zastavil Svan. Nikdo nic nenamítal. Seskočil z koně a opustil zbylé dva muže, kteří se opět hladově pustili do jídla.

"Nechte mi také něco," zavolal na ně ještě, než jim odešel z doslechu.

V tu chvíli vytasil svůj meč a začal jím zuřivě sekat do trávy. Květinu po květině kosil k zemi a cítil, jak z něj vyprchává vztek. "Mohl jsem přeci jet sám se svým otcem!" vykřikl vztekle. "Ten dračí mizera je jenom přítěž, a nevěřím mu ani slovo." Rozpřáhl se a silou zabodl meč do měkké hlíny.

"Rytíř by se neměl takhle chovat," pomyslel si a opatrně vytáhl meč a utřel z něj zeminu.

Chvíli ještě zamyšleně postával na místě. Plazící se šlahoun se mu mezitím začal omotávat kolem nohy a když se mladík rozhodl vrátit zpět ke stanovišti, smyčka se sevřela a on upadl na zem.

Země se otřásla a ozvalo se hlasité prasknutí. Ernian čekal odkud kdo přijde, v rukou svíral rukojeť meče. Místo toho se pod ním propadla země a on dopadl na tvrdé kořeny, které se spletly a vytvořily dlouhé schody, vedoucí do podzemi.

Opatrně se znova postavil a dal na cestu po schodech dolů. Cesta za ním se opět zavírala, beze strachu však postupoval dál. Přímo před jeho obličejem se z hlíny vysunula hořící louče, a za ní další a další. Po několika dalších schodech se začalo ozývat zurčení vody, kolem nohou mu dopadaly ledové kapky, které se postupně měnily v pramínky vody, až se nakonec změnili v potůček, vtékající do podzemní řeky.

Ernian vstoupil na břeh. Byl písčitý a odkudsi k řece přicházelo mnoho světla, skoro jako ve dne. Ernian pohlédl nad sebe. Byla tam jen hlína, prorostlá kořeny, hnědá a smutná.

Na břehu stál velký kámen, kolem nějž bylo uvázáno kotvící lano. Ernian jej povolil a chvíli jej následoval. Za záhybem řeky kotvila dřevěná loďka.

Nasedl do ní a rozvířil tím vodní hladinu. Objevily se na ní drobné vlny, které postupně nabraly na velikosti. Ernian stále svíral v ruce kotevní lano, loďka však plula docela sama. Záře ještě zesílila a poté opět zeslábla.

Ze stropu ukápla Ernianovi do vlasů kapička vody. Pohlédl nahoru a spatřil tisíce krápníků, jež rostly směrem dolů a do stran. Písčitý břeh potupně nahradila bílá mokrá hmota, jež chvílemi nabývala duhového nádechu. Krápníky vyrůstaly ze země i ze stropu.

Pod bledě modrou vodou zářily tisíce barevných korálů. Ernian nikdy nic krásnějšího neviděl. Namočil ruku do vody a hrál si s rozvířenou hladinou.

Krápníky po stranách náhle srostly a změnily se ve velké bílé sloupy, strop se zvýšil a korálů ubylo. Řeka se začala rozšiřovat, avšak dno se postupně přibližovalo k hladině, až loďka přistála na mělčině, na břehu velkého kruhového sálu.

Ernian jen nerad vystoupil ven, avšak zvědavost mu nedala. Na stropě byla nakreslena obří zářící koule, jež byla zdrojem všeho světla kolem. Kráčel po kamenných dlaždicích, které při každém jeho kroku zapraskaly. Uprostřed sálu změnily dlaždice barvu a vytvořily velký obraz draka.

Ernian se rozhlédl kolem sebe. Kromě něj v sále nikdo jiný nebyl. Přesto však odkudsi vycházel podivný zurčivý zvuk. V tu chvíli si uvědomil, že i zdi sálu jsou porostlé bledými krápníky, a podél celého obvodu se do dvou směrů rozlévala řeka po které připlul. Krápníky opět nabyly zářivé barvy a Ernian se rozeběhl na druhý konec sálu k místu, kde se stýkaly dva konce a vlévaly se do barevné studánky.

Ponořil ruce do křišťálově čisté vody a rozvířil svůj odraz na hladině. Pocítil za krkem horký dech. S rukou u opasku se začal opatrně otáčet.

Hleděl tváří v tvář do temných očí velkého červeného draka. Musel být velký alespoň jako tři možná čtyři statní koně. Ernianovi přeběhl mráz po zádech. Cítil, jak kolem něj drak nasává ledový vzduch a odhadl, že je nejlepší čas, dát se na útěk.

Rozeběhl se přímo k loďce na druhém konci místnosti. Drak kolem sebe při tom plival plameny a s dupáním, které roztřáslo celou jeskyni se rozeběhl za Ernianem.

Právě ve chvíli, kdy chtěl Ernian naskočit do loďky, vyplivl drak velkou ohnivou kouli, která smetla k zemi oblouk nad vstupem do jeskyně. V tu chvíli se již Ernian neudržel na nohou a dopadl na zem. Sledoval rozběsněného draka, který se chystal k poslednímu útoku.

Náhle jej někdo popadl za kapuci a odtáhl ho na druhý konec místnosti. Ernian rozostřeným pohledem sledoval, jak se k němu obrací zády další drak, s oranžovými křídly.

Prostor kolem se náhle změnil v bojiště dvou zuřivých draků. Navzájem po sobě plivali oheň a mrskali ocasy. Nakonec se drak s oranžovými křídly přiblížil k červenému a pokusil se mu zakousnout do hrdla. On však uhnul, ostrými drápy se zasekl do soupeřova krku a strhl jej k zemi.

Oranžový drak se mrštně vykroutil ze sevření a jediným rychlým pohybem se zakousl do křídla druhého draka, který takový útok neočekával. Křídla byla to nejcennější co měl, pokusil se vytrhnout ze sevření, avšak oranžový drak jej stále pevně svíral.

Červený začal panikařit. Začal pobíhat po místnosti a pokoušel se vyšplhat do vyšších částí krápníkové zdi. Oranžový po chvíli uvolnil sevření a červený drak se dal na útěk. Rozlétl se přímo proti stěně se studní a narazil do ní těsně vedle od Erniana. Mladík se opatrně odsunul stranou.

Ozvalo se zapraskání, studánka se rozdělila na dvě poloviny a stěny se začaly odsouvat. Ernian náhle hleděl hluboko do propasti nad řekou Apekou.

Červený drak se bez váhání vydal k východu a seskočil do strže. Ernian chvíli sledoval, jak padá volným pádem dolů, pak roztáhl křídla, nabral vítr a jako šipka s hlasitým křikem vylétl vysoko do nebe a zmizel.

Druhý drak se za ním rozeběhl a zastavil se těsně na kraji jeskyně. Vydával přitom vítězoslavný křik, který se rozléhal široko daleko. Poté se jeskyně opět zavřela a drak se otočil směrem k Ernianovi, který se pokoušel najít cestu ven v hromadě navaleného kamení. Když zpozoroval, že se k němu drak blíží, ztuhl a po kamenech zacouval až do výšky drakových očí. Posunul ruku směrem k opasku, avšak meč se mu nejspíše vysunul, když se pokoušel uprchnout před prvním drakem. Nyní ležel o několik metrů dál.

Drak začal nabírat ledový vzduch. Ernian již očekával smrt.

"Jsi v pořádku, chlapče?" promluvil náhle drak.

Ernian na něj překvapeně vykulil oči a vyděšeně kývl hlavou. Po chvíli se zmohl a promluvil. "Kdo jsi a kdo byl on?"

"On? To byl nejspíše nějaký potomek Velkého draka. Já se jmenuji Atres, jsou mi přesně tři tisíce let. Kdo jsi ty?"

"Já jsem Ernian, z Tarunu. Jak to, že umíš mluvit?"

"Kdysi jsem býval člověkem, ale potom mne postihlo tohle prokletí. Není však věčné. Dnes v noci jsem tě viděl s dalšími dvěma muži. Doufal, že sem některý z vás přijde."

"Proč?" Ernian začal být nedůvěřivý.

"Protože, jak praví legenda: Když do prokleté Dračí jeskyně (jako je ta má) vstoupí člověk, který ještě nebyl drakem, stane se z něj drak místo mě a já budu vysvobozen," pravil drak.

"Proč taková legenda vůbec existuje?"

"Stvořil ji první Dargoniko, aby tak potrestal ty největší chamtivce. Byl jsem chamtivý, a za to jsem byl potrestán. Teď jsi na řadě ty."

"Nemyslím si, že jsem chamtivý."

"Já si to ale také nemyslel," odpověděl drak. "Ale. Chceš-li, můžeš zlomit prokletí celé této jeskyně. Stačí jen, když uhodneš hádanku, kterou ti dám. Když se ti to povede, budeme volní oba dva," drakovi zajiskřily oči.

"Dobrá, povídej tedy," odpověděl rychle Ernian. Nechtěl být tím, kdo bude drakem po příští tři tisíce let.

"Umírá s člověkem,

"Kolik mám času?" zeptal se Ernian se sklopením zrakem.

"Do rozednění. A potom, kolik jen budeš chtít," drakovi se na tváři objevilo něco, co se podobalo úsměvu.

Ernian se opřel o kameny a dlouho jen tak hleděl do vysokého stropu jeskyně. Po několika hodinách náhle vyskočil. "Je to zbraň!" vykřikl.

"Cožpak ta umírá?" zavrtěl drak hlavou. Ernian ucítil nepříjemné svědění na nohách a v rukou. Po chvíli mu narostly dračí pařáty. Zdrceně se posadil zpět na své místo a několik dalších hodin opět přemýšlel.

"Je to nenávist?"

"Cožpak ta vždy posiluje. Mysli v dobrém, zbývá ti poslední pokus," řekl drak chladně. Ernian opatrně sestoupil z kamení a přešel ke studánce. Cestou mu narostl dlouhý dračí ocas. Pařáty rozvířil hladinu a poté ji opět nechal utišit, ještě to několikrát zopakoval, než jej přerušil Atres.

"Zbývá ti jen málo času," řekl drak. "Půlnoc se již blíží. Pohlédni naposledy do studně a pokochej se svou lidskou podobou...

Ernian se naklonil nad studánku. Místo nosu měl dlouhý dračí čenich.

Tereza Matoušová