Příběh básnířky Sapfó a jejích dívek I/II

13. února 2011 v 14:19 | Terka |  Příběh básnířky Sapfó
Příběh homosexuální básnířky, žijící v 7. století př.n.l. - část I.



"Slyšely jste to? Dnes prý přijede nová dívka!" Po chodbách honosného sídla v lesbu po tlustých kobercích ze vzdálených zemí, pobíhaly mladičké dívky a navzájem si oznamovaly velkou novinu, s níž přišla nejstarší z nich - Atthida s černými vlasy a na Řeckou dívku, podivnýma očima - modrýma.
Většina děvčat na sobě měla tuniky světlých, leč rozličných barev, dlouhé až po kotníky a nad pasem omotané stužkou. V horkých letních dnech pobíhaly po chodbách sídla bosá.
Za takové sídlo, v němž tyto dívky žily, by se nemusel stydět ani samotný král. Jeho střechy byly sytě červené barvy, kopule chrámů, zasvěcených bohům se blyštěly zlatem. Zdi byly zdobené nástěnnými malbami, vchod do velké budovy byl zdoben sloupy z čistě bílého mramoru. Všechny chodby, místnosti, chrámy i přilehlé zahrady zdobily narůžovělé, či čistě bílé sochy, zobrazující Bohy, krále a hrdiny i zvířata, či mystické bytosti. Mnohé z nich se těšily velké oblibě u paní celého sídla a vychovatelkou dívek - Sapfó. Především ty, jež zobrazovaly "rituály" lásky mezi dvěma muži a zvláště ženami.
Zahrady byly přizpůsobeny tak, aby vyhovovaly mladé, snící mysli všech přítomných dívek. Byly rozlehlé, porostlé květinami s vonícími květy všech možných barev. Mezi kmeny jabloní se klikatil úzký potůček, z nějž čerpalo vodu několik fontánek a vodotrysků, do nichž se létali smočit malí, pestře zbarvení zpěváci, i se přicházely napojit laně...

"Sapfó! Sapfó, je to pravda? Opravdu dnes přijde nová dívka?"
Asi třicetiletá žena právě vyšla ze svého pokoje, do nějž bez jejího dovolení nemohla vstoupit ani její vlastní dcera. Na sobě měla bílou tuniku, převázanou růžovou stuhou, na nohách kožené sandály. Její černé vlasy pestře kontrastovaly s několika rudými květy, jež byly součástí čerstvě dokončeného účesu. Pronikavým pohledem plavých očí si prohlédla všechna děvčata, jež se k ní okamžitě seběhla a dožadovala se odpovědi. Hledala mezi nimi nejstarší - Atthidu. Ještě tady není... Říkala jsem jí ať přijde, novou dívku musíme uvítat společně... Pomyslela si a znova přejela pohledem přítomná děvčata s rozpuštěnými vlasy. Všem jim bylo sotva mezi deseti až čtrnácti roky. Jen několika nejstarším, včetně Atthidy bylo kolem patnácti nebo šestnácti roků. Byly již staré, a stále neprovdané, ačkoliv by Sapfó neměla problém ženicha jim sehnat, nechtěla to udělat. Byly její, jen a jen její, její milované.

Sapfó vytrhlo ze zasnění zacloumání za paži. "Sapfó, tak je to pravda?"
"Ano dívky, je to pravda. A my všechny společně ji teď půjdeme přivítat, pojďte za mnou!" Usmála se na ně žena a vyvedla dívky ven z paláce. Právě včas!
Na prašné cestě před zlatými branami sídla zastavil povoz, tažený čtyřmi vraníky. Dva silní strážci - jedni z mála mužů, s nimiž se dívky stýkaly... Alespoň podle Sapfó - bránu otevřely, aby mohla přijít nově příchozí.
Vraníci zamířili směrem k domu, když zastavili, sestoupila na zem dívka. Oči Sapfó se od ní rázem nemohly odtrhnout a myšlenky mladé ženy se upínaly jen k ní, takže si ani nevšimla příchodu Atthidy. Její mysl teď patřila jen té Nové. Byla vysoká, opálená a sotva čtrnáctiletá. Hnědé vlasy byly rozpuštěné, jejich konečky dosahovaly až ke štíhlému pasu, výše obvázanému rudou stužkou. Zvědavé oči, taktéž hnědé barvy, přejížděly z jedné dívky na druhou a nejdéle se zastavily právě u Sapfó. To už však mladá žena stála u ní a široce se na ni usmívala.
"Vítej na Lesbu děvče. A vítej v mém sídle. Já a mí učitelé tě zde naučíme poezii, hudbě, tanci i ženským mravům. Budeš se s námi těšit i radovat, užívat mládí, daleko od světa dospělých a hrubých mužů. To teprve až vyrosteš, najdu ti toho pravého ženicha. Smím nyní znát tvé jméno?"
"Děkuji paní Sapfó. Četla jsem mnohé z Vašich veršů, jsou překrásné," odpověděla dívka a nadšeně si prohlížela starší básnířku. "Mé jméno je Arghéna."
Arghéna... Jak překrásné jméno, pro ještě krásnější dívku. Tebe budu milovat, to vím jistě. Musím si tě získat...

Ó, ty dívko čistá,
Arghéno,
překrásná má,
můj slavíku,
budu tě milovat,
to mi věř!

"Jaké je to překrásné jméno," usmála se Sapfó, chytila Arghénu kolem pasu a zamířila s ní i se zbytkem dívek zpět do sídla.

Ozvalo se zadunění, oznamující modlitbu, patřící bohyni lásky, krásy a plodnosti - Afroditě. Všechny dívky v čele se Sapfó, jež stále ještě šla po boku Arghény, zamířily do nejkrásnějšího chrámu.

Afrodito na zdobeném trůnu,
věčná,
dcero Dia předoucí lsti, ó
prosím,

Sapfó seděla před oltářem, v ruce držela lyru a doprovázená zpěvem dívek, citovala svou báseň, modlitbu k Afroditě.
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce!
...
(Překlad: F. Stiebitz - modlitba k Afrodtě)

Arghéna seděla mezi ostatními dívkami a snažila se připojit k rituálu, který právě probíhal, a jež byl pro ní neznámý. Tam, odkud přišla probíhaly v chrámě oběti, četly se opravdové modlitby, ne verše jedné ženy. Přesto však, jakoby bylo sídlo na ostrově Lesbos obestřené jen štěstím a všichni Bohové mu byly nakloněni. Klid a mír... Arghéna propadla myšlenkám a zapomněla vnímat svět kolem sebe. V mysli se jí hromadili verše, jimiž by popsala to překrásné místo kolem sebe. Najednou ucítila štípnutí. Podívala se, kdo jí to udělal.
Na zemi vedle ní klečela dívka, která zřejmě teprve přišla. Černé vlasy jí splývaly podél tuniky a modré oči se na ní smály.
"Vítej na Lesbu. Prý jsi z dálky. Jak se ti tady líbí?" Zašeptala.
"Nic krásnějšího jsem ještě neviděla. Tohle místo je kouzelné," rozplývala se Arghéna.
Oči druhé dívky se ještě více rozzářily. "Já jsem Atthida," řekla s úsměvem.
"Jsem Arghéna," odpověděla.
"Jsem tady ze všech dívek skoro nejdéle. Když budeš chtít, ráda ti pomůžu a poradím, když si s něčím nebudeš vědět rady."
"Jak dlouho už tady jsi? Myslela jsem, že jakmile dívky dokončí studium, najde jim Sapfó muže."
"Ano, to ano..." Atthida zaváhala.
"Vždyť ty jsi krásná, nikdo tě nechce?"
"Právě naopak, ale to zjistíš až časem. Jen, jen se prosím moc často nestýkej se Sapfó o samotě." Úsměv v Atthidině tváři zmizel. Dívka se beze slova zvedla a odešla.

Během odpoledne se všechny dívky scházely v zahradách, smály se a povídaly si, skládaly společně verše, zpívaly písně, sledovaly ptáčky u kulatých studánek, obklopujících mramorové fontánky.
"Arghéno, pověz nám něco o sobě," naléhaly všechny na novou dívku.
"Co bych Vám měla říkat? Já nemám minulost. Čas pro mne začíná až tady," usmála se na ně.
"Ale no tak," popíchla ji jiná dívka v jejím věku. "Spousta z nás starších už je dávno zaslíbená nějakému bohatému muži, jsi i ty?"
"Ne, nejsem."
Dívky se rozesmály. "A už jsi se někdy s nějakým setkala?"
"Myslíte o samotě? Ne, nesetkala."
Zbytek děvčat se ještě více rozesmál. "Dnes večer pořádá několik dívek sezení támhle v tom lesíku," řekla a ukázala na lesík, kousek od sídla. "Přijď tam." Dívky vesele odtančily a Arghéna zůstala sedět sama. Na mysl se jí opět draly verše.

Tou dobou stála Sapfó ve svém pokoji, nahá, dlouhé vlasy jí splývaly s opálenou kůží. Ruku měla zanořenou do hustých černých vlasů, do cizího ouška šeptala tichá slova. "Miluji tě. Miluji tě, nade všechno na světě. Zůstaň se mnou napořád, neodcházej..."
"Cožpak odcházím? Jsem tady pořád s tebou," odpověděl melodický hlas. Sapfó se usmála a políbila sametové rty.

Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným
se rozezpíval nocí - slavík lesbický -
a v bílé údy měkkým peplem halené,
se vtělovaly rytmy zpěvů panenských,
jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly,
my slavily jsme lásku Afrodítinu.

"Musím se ti s něčím svěřit," řekla náhle Sapfó.
"Zamilovala jsem se."
"Já vím. Miluješ mne."
"Ne, zamilovala jsem se ještě do někoho," žena se odvrátila.
"Já vím."
"Ty víš?"
"Ano, viděla jsem, jak jsi se dívala, byl to stejný pohled, jako při mém příjezdu. Ale já tě varuji. Pokud budeš milovat ji, ztratíš mne...


Arghéna opustila zahrady a vydala se hledat přítelkyni z chrámu. Stále nechápala, co znamenala její slova.
Co jsi mi to Atthido řekla,
to srdce mé nechápe,
má mysl nad tím se ztrácí,
cos to řekla,
co?

Tlustý koberec i bosé nohy tlumily její kroky. Šla dlouhou chodbou s množstvím dveří, z nichž o mnohých stále nevěděla, kam vedou. Dveře, patřící Sapfó však poznala dobře. Když kolem nich kráčely do chrámu, Sapfó na ně ukázala a řekla: "Kdykoliv budeš chtít, přijď. Zvu tě tak, jako bych žádnou jinou nepozvala." Arghéna si vybavila zvláštní úsměv na její tváři, zachvěla se. Konečně stanula přede dveřmi, jež ženě patřily. Snad jí poradí, snad bude vědět, kde Arghéna najde Atthidu.
Chtěla zaklepat, poté zaslechla slabý zvuk lyry a zaslechla verše, nesoucí se z úst Sapfó, kromě lyry doprovázené ještě něčím. Byl to další, melodický a čistý hlas. Společně zpívaly o něčem, co nazvaly láskou...
Já jsem tě milovala dávno.
Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu,
když bylas malá; láska přišla však:
jak severáku van, jenž duby zachvěje,

(Překlad F. Stiebitz)

Arghéna zaťukala na dveře. Oba hlasy rázem utichly. Hodnou chvíli se nic nedělo, proto zaťukala znova. Uslyšela tiché našlapování, několik nesrozumitelných slov a poté jí dveře otevřela překvapená Sapfó.
"Co se děje Arghéno?"
"Hledám Atthidu, mou přítelkyni, nevíš, kde je?"
"Tvou přítelkyni?" Sapfó se zachvěla. "Nevím, kde je. Ale myslím, že bychom si měly spolu promluvit," řekla a ukázala Arghéně na prázdnou židli vedle lyry. Byla to ta, na niž seděl ten, co zpíval se Sapfó. Balkonové dveře byly otevřené.
"Ale, Atthida mi říkala..."
"Ale prosím tě, pojď dál, na tom, co říkala Atthida nezáleží, já jsem tvá ochránkyně, mne poslouchej," řekla klidně Sapfó a vtáhla Arghénu do pokoje.
Všechny stěny velké místnosti byly pomalované prazvláštními malbami. Velká postel s nebesy i polštáři z hedvábí byla rozestlaná, copak je ta krásná Sapfó nečistotná? Ne, někoho tam měla. Arghéna mířila přímo k židli, na níž jí Sapfó ukázala. Místo toho však ucítila, jak jí žena pevně tiskne ruku a přitahuje ji k sobě.

Stála naproti ní a dívala se jí do očí. Arghéna cítila zvláštní šimrání v podbřišku, když ji k sobě přitiskla a políbila ji. Věděla, že to není správné, ale cítila se krásně. Oplatila jí polibek a rázem se ocitla nahá...

Atthida se procházela zahradami a vzpomínala si na to, co spatřila. Ne, to není možné. Copak by ji takhle někdo, koho miluje mohl zradit? Opravdu je to možné, že teď ztratí jediného člověka, na kterém jí záleží? Na, vždyť jí něco řekla. Řekla jí: "Miluji tě. Miluji tě, nade všechno na světě. Zůstaň se mnou napořád, neodcházej..." Kolika z těch před ní i po ní už to však řekla? A stejně je nakonec opustila.
Lístky se jemně třepotaly v korunách a jemný vánek si tak, jako její láska pohrával s jejími vlasy.

"Neříkej mi ta slova zrádná více,
má lásko,
když je nedodržíš, místo mne
k sobě jinou vtáhneš,
opustíš mne?
A já tě miluji, nade všechno na světě,
Sapfó..."

Její nový milenec, ten slabý vánek odnášel všechny Atthidiny tiše vyřčené verše pryč. Ty Sapfó zřejmě nikdy neuslyší.
Ještě ale není konec.
Budu bojovat, o tebe a o tvé srdce.
Budu v tobě znova probouzet vášně a nakonec,
si tě získám zpět.
Neutečeš mi Sapfó,
miluji,
jen tebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdybych vydala knihu, koupil/a by jsi si ji?

Ano
Spíše ano
Spíše ne
Ne
Ještě nevím

Komentáře

1 Tabitha ren Moore Tabitha ren Moore | Web | 13. února 2011 v 14:28 | Reagovat

Moc pěkně napsané ,můžu jen tleskat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014