Alexandra (milenka mezi vlky) - část I.

12. února 2011 v 13:08 | Terka |  Na pokračování
Dnes přináším první část své další povídky, na níž už nějakou dobu pracuji a pořád ji ne a ne nějak ucelit. Doufám však, že tahle část už je opravdu hotová. Co si o ní myslíte vy? Budu vděčná za kritiku, protože já teď opravdu vůbec nevím, jestli můžu pokračovat dál stejným způsobem, nebo mám něco změnit.



Prolog

"Jsi krásná, tak krásná! Chci tě, celou tě chci," hladil ji po obnažených pažích a šeptal jí do ouška.
"Jenže mě mít nemůžete," odpověděla mu se škádlivým úsměvem. "Protože je tady královna," pošimrala ho po bradě.
"Neznám nic jednoduššího, než je zbavení se jedné staré ženské," odpověděl a prohlížel si ji odshora dolu.
"A to byste pro mě udělal?"
"Pro Vás všechno..."

"Přiveďte mi ji!" Zařvala královna. Vysoká žena s dlouhými kudrnatými vlasy, havraní barvy, stála napřímeně v hlavní komnatě svých pokojů. Z modrých očí jí sršely blesky zloby, běda tomu, kdo se dostane pod jejich ránu. Tvář byla rudá vzteky, rty zkřivené zlobou. V pravé ruce svírala zlaté pero, jímž ještě před chvílí psala dlouhý dopis, který nyní ležel na stole. Je adresovaný jistému muži, královnině milenci.
Vysoká žena s na ženu celkem širokými rameny a silnější postavou má na sobě červené šaty, obepínající pas rozšířenou spodničku. Na ledabyle sešněrovaném korzetu se skví zlaté květované výšivky.
Muž, který jí oznámil nepříjemnou novinu, rychle vycouval z komnaty a pospíchal přímo do královy ložnice, kde se měla v tu chvíli měla nacházet hledaná osoba.

Mladá, osmnáctiletá dívka s dlouhými hnědými vlasy a s očima šedýma, jako podzimní obloha, stála po boku krále. Na sobě měla šaty rudé barvy se širokými spodničkami a pevně sešněrovaným korzetem. Obnažený hrudník byl přizdobený pouze velkým "řetězem" s několika drahými kameny - darem od krále. Král seděl u psacího stolu, dívčiny vlasy jej šimraly na tváři a její vůně jej vyrušila pokaždé, když jej silně praštila přes nos. Krev v žilách mu vřela...
"Jste si jistý, že to chcete kvůli mne udělat?" Pravidla dívka a pohladila jej rukou po tváři, jako by ani nečekala na odpověď.
"Řekl jsem už, že kvůli Vám udělám všechno," popadl její ruku a políbil ji. "Napíši dopis královně a dám jí ultimátum. Pokud se nebude chtít rozvést, přistoupím k nejjednoduššímu řešení," podíval se do jejích tvrdých očí.
"A co když se to nepovede?"
"Jak nepovede! Nesmíte o tom nikomu říct!"
"Ale, co když královna nebude chtít poslechnout?"
"Jsem její král. Bude muset poslechnout ať už chce, nebo nechce," chytil ji kolem pasu a přitáhnul ji blíže k sobě.
Najednou někdo zaklepal na dveře a vzal za kliku. Dívka uskočila od krále a začala přemílat nějaká slova, zatímco on dělal jako, že je píše.
Do místnost vstoupil udýchaný sluha. Spatřil dívku stojící vedle krále, zaslechl pár slov, která mu nadiktovala předtím, než se k němu oba otočili. Sluha těžce polkl a několikrát se zhluboka nadechl.
"Vaše Veličenstvo, omlouvám se že ruším, ale královna si vyžádala paní Alexandru, aby jí dnes pomohla s převlékáním na večeři... Má okamžitě přijít."
Král se podíval na Alexandru pohledem, kterým jí naznačoval, aby se ani slovem nezmínila o návštěvě u něj. Chtěla cosi namítnout. Sluha to královně jistě řekne... Místo toho však jen řekla: "Děkuji Vám Veličenstvo za Váš čas a za to, že jste mi poradil s tím dopisem," otočila se a následovala sluhu.
Vešla do královniny prostorné komnaty. Stěny byly pokryté tapetami ve starorůžové, světle fialové a béžové barvě. Přes ně visely velké obrazy se zlatými rámy, jež vyobrazovaly královniny předchůdkyně. Jinde visely parohy, trofeje z královských lovů. Na zemi zase ležely kožešiny lišek, vlků s bílou srstí a chundelaté srsti medvědů. U velkého okna byl vyřezávaný psací stůl, na němž ležely stovky dokumentů a dopisů, jimž se královna věnovala po většinu svého času.
Královna od začátku manželství pomáhá králi s veškerou jeho prací. Domluví se několika jazyky a dokáže tahat za skryté nitky vládnoucích monarchií, čehož s radostí využívá. Na domácím dvoře je však krutou vládkyní, trestající služebnictvo za nesplnění úkolů a královy milenky, za to, že jsou mladší a krásnější než ona. Představa, že by si král mohl kteroukoliv z nich vzít za manželku a ji, pravou královnu vypudit pryč, ji děsila více, než cokoliv jiného. Co by si potom počala? Jako královna může ovládat celou zemi, celý svět, mluvit do královských záležitostí svého manžela. Jako "princezna vdova", rozvedená královna, by nemohla nic. Při té představě ještě více zrudla. Žádná mladá coura ji z trůnu nedostane!
"Vaše Veličenstvo si mne dnes dalo povolat brzy," vstoupila dívka do místnosti.
Královna si ji však začala přeměřovat znepřáteleným pohledem a napřímila se, jak nejlépe mohla. Zatímco se jí však jiné dívky zhroutily k nohám, ze strachu, co s nimi královna udělá, když odhalí jejich milostné pletky s králem, osmnáctiletá dívka jakoby svůj strach dokonale skryla, a čistými, šedýma očima hleděla do královniných modrých, jež doslova sršely blesky.
"Alexandro, Alexandro, že zrovna ty, tak vzdělaná dívka, má chráněnkyně, padneš do králových sítí, to by mne nikdy nenapadlo."
"Veličenstvo, o čem to mluvíte?" Sklopila dívka zrak.
"Copak jsi u něj právě nebyla, když tě můj sluha našel?"
Zahnala mne do kouta. Stačí jí jen se zeptat a sluha jí odpoví. Před touhle královnou se třese celý dvůr... Nemůžu to popřít. Pomyslela si Alexandra.
"Ano, byla jsem u krále. Nevěděla jsem si rady s dopisem."
"Dopisem? Alexandro, komu ty můžeš psát dopisy?"
Zahleděla se do královniných očí a vzpomněla si na dávnou minulost. Na něco, co se stalo před dvanácti lety. Bylo jí tehdy šest let, byla bezstarostné dítko se zlatými vlasy a veselýma myšíma očima. Žila ve velkém domě s nažloutlou omítkou a zářícími střechami. Každý den šťastně pobíhala po chodbách, vozila se ze schodů a schovávala se chůvě i vychovatelce. Byla šťastná, v bezpečí a daleko od starostí. Měla rodinu. Otce, matku a staršího bratra. Alexandře se zamlžily oči. Bratr, její starší bratr, ach, jak jí na něm záleželo, jak ráda si s ním hrávala, navzdory nekonečným chůviným výčitkám. Jednoho dne, - Alexandra si na něj příliš nevzpomíná - jí matka řekla: "Alexandro, já, tvůj otec a tvůj bratr jedeme něco zařídit. Ty zůstaneš několik dní sama doma, s chůvou a služkami, tak tady nezlob, my se brzy vrátíme." Po několika dnech se v dálce opravdu objevil průvod, mířící k sídlu, kde žila Alexandřina rodina. Malá slečna šťastně vyběhla na nádvoří, aby přivítala otce s matkou a oblíbeného bratra. Brzy však místo obyčejného dřevěného kočáru spatřila kočár ze zlata, tažený čtyřmi bělouši.
"Chůvo, kdo to je? To není máma," otočila se na starou ženu, která se strachem sledovala blížící se kočár. Sama nevěděla, co se děje. Jen tušila, že přijíždí někdo důležitý.
"Nevím dítě. Myslím, že k nám přijíždí důležitá návštěva, královna!"
"Královna?"
"Ano, přítelkyně tvojí mámy. Někdy ti o nich budu vyprávět," usmála se chůva a dál sledovala blížící se průvod.
Zlatý kočár zastavil na nádvoří a po schůdcích z něj vystoupila královna, které tehdy bylo dvacet pět let. Alexandra si ji okouzleně prohlížela. Byla to krásná, mladá žena s dlouhými havraními vlasy a ušlechtilými rysy v obličeji. Na sobě měla růžové, květované šaty. Vlídně se na Alexandru usmála a poklekla k ní. "Ty jsi Alexandra, dítě?"
"Ano."
"A chtěla bys bydlet na zámku."
"Ano."
Královna se usmála. "Tak ať ti služka zabalí kufry, dnes odjedeš se mnou."
"A co máma?"
Královna se zarazila. Jak má dítěti vysvětlit, co se stalo? Pohlédla na překvapenou chůvu a zpět na Alexandru. Přívětivě se na ni usmála. "Mám o tom ví, dovolila mi to. A teď si běž hrát, musím mluvit s tvojí chůvou," pohladila holčičku po tváři a pokynula chůvě, aby ji odvedla někam do soukromí.
Alexandra zůstala stát na nádvoří. Na co by si měla hrát? Asi na princeznu, když si jí chce královna vzít k sobě. Ne, na princeznu si bude hrát jindy. Teď si bude hrát na divocha z lesů, který pobíhá po okolí a špehuje nevinné lidi a hlavně malé holčičky, jak jí vždycky říkal její starší bratr. A ona teď bude tajně špehovat královnu s chůvou.
Dívka zavýskla radostí a vydala se hledat obě ženy. Brzy je obě spatřila vstupovat do chůviny komůrky. Skočila na tlustý koberec, který tlumil její kroky a doběhla k dveřím od chůvina šatníku. Nikdy nechápala, proč jsou na chodbě, ale teď se jí výborně hodily. Propletla se mezi hromadou šatů, botek i kabátů a došla až ke dveřím, vedoucím do chůvina pokoje. Otevíraly se směrem do šatníku a v chůvinym pokoji byly překryté dlouhým kusem látky. Alexandra je tak mohla nepozorovaně otevřít a tiše odhrnout kousek látky a sledovat královnu i s chůvou.
Královna nepřijala ani nabídku, aby si sedla. Stála přímo naproti staré, nízké ženě, která na ní s úctou hleděla.
"Mám velmi na spěch paní Margellová. Přijela jsem sem jen kvůli Alexandře a její matce. Víte, že jsem kdysi Beatrici slíbila, že pokud by se jí něco stalo, tak se postarám o její rodinu. A to teď také dodržím."
"Veličenstvo, proboha!" Chůva si přikryla pusu rukou. "O čem to mluvíte, co se stalo?" Oči se jí zalily slzami.
"Na Beatrici, Grigorje i malého Saraje byl spáchán atentát. Nevíme, kdo to udělal, ale nikdo z nich to nepřežil. Z rodiny zbyla už jenom Alexandra."
Chůva se rozbrečela. Alexandra stála v šatníku a každé královnino slovo jako by jí rozrývalo srdce. Nechápala o čem mluví, ale věděla, že to není nic dobrého, protože chůva pláče. A chůva nikdy nepláče. A protože chůva plakala, zalily se i Alexandřiny oči slzami a děvčátko nechtěně šláplo do kýble který byl za ní. Ozvala se rána. Alexandra vyběhla z šatníku a cítila chůvin pevný stisk. "Já jsem si jenom hrála! Jenom jsem si hrála!" Křičela s očima zalitýma slzami. Potom ji královna odvezla na zámek, dala jí novou vychovatelku, nechala ji vzdělávat čtyřmi jazyky, v matematice, učila ji, jak se správně chovat. Vychovávala ji jako princeznu, tak hezky se k ní královna celou tu dobu chovala...
Alexandře nezbyl nikdo, komu by mohla psát dopisy. Všechen majetek její rodiny, připadl králi, protože nebyla napsána závěť, chůva zmizela. Alexandra měla už jenom královnu.
Probrala se ze zamyšlení a napřímila se. Pokusila se vyloudit úsměv. "Ano, přišla mi žádost o ruku, Veličenstvo. Ale podle mého názoru pro mne ten ženich není dost dobrý, a tak jsem se ji rozhodla odmítnout. Chtěla jsem poradit od krále."
Královna se zahleděla skrz Alexandru. "Žádost o ruku? Vždyť se o tebe starám já, měla přijít tedy mně. To ti nevěřím Alexandro."
"Ale Veličenstvo, mělo to být taj..."
"Tajemství? Jaké tajemství? Alexandro, vůbec ti nerozumím."
"Chtěli jsme mu odpovědět společně s králem a vám o tom neříkat..."
"Neříkat mi o tom? Proč prosím tě?"
Alexandra cítila, že se zamotala do vlastních sítí. Řekla pěknou hloupost a teď toho bude litovat.
"Kvůli tomu jsi u krále trávila tolik času?" Pokračovala královna.
"Byla jsem tam jen dnes."
"Ale no tak, nehraj to na mě. Spadla jsi do jeho pasti. Myslíš si, že tě miluje? Jen ti to namlouvá. Je stejný, jako všichni ostatní muži. Několik měsíců tě drží ve svém zajetí a potom tě klidně vyžene. Pustí tě pryč a už se o tebe nezajímá. A co ti zbude? Jen zkažená pověst. To chceš?"
Teď nebo nikdy, královna mi nahrála. Pomyslela si Alexandra.
Alexandra hrdě pozvedla bradu. "Máte pravdu, Veličenstvo. Byla jsem u něj víckrát, svěřil mi totiž jedno tajemství, o kterém nikdo jiný neví. Bude to velké překvapení!"

...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kdybych vydala knihu, koupil/a by jsi si ji?

Ano
Spíše ano
Spíše ne
Ne
Ještě nevím

Komentáře

1 Salliene Salliene | Web | 12. února 2011 v 13:11 | Reagovat

Hele, jo, já to teď dočetla.. hehe. :D
Líbí se mi to, vážně. :)

2 Baffka  Mc Tees Baffka Mc Tees | Web | 12. února 2011 v 13:30 | Reagovat

Úžasné. A tie opisy...všetko. No skvelé. :-) Len tak daľej ;-)

3 Baffka  Mc Tees Baffka Mc Tees | Web | 12. února 2011 v 14:03 | Reagovat

Ďakujem :-)

A nemusíš dakovať. Stačí ked si budeš užívať pravdu. A tá hovorí: "Si skvelá, rodená spisovateľka!" ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ještě je tady Archiv článků. Tak proč odcházet? ;-)


Copyright text a foto Tereza Matoušová (C) 2007 - 2014